naše weby

Výpravní budova 16/H
aktualizace 27. 3. 2020
Tranzitní koridory
popisy, tabulky, foto...
Historie českých SPZ
aktualizace 12. 1. 2007
Elektrizace ve Slezsku
historie, mapy, tabulky

naši partneři

praktické

RSS 2.0RSS 2.0
mobilní verze

tiráž

© Společnost přátel kolejové dopravy,
2004–2020
ISSN 1801-6189
celá tiráž | přispěvatelé
ochrana osobních údajů
redakce@k-report.net

články » železnice » cestování » cesta do albánie

Cesta do Albánie

text a foto: Jan Šporcr
vloženo: 12. 8. 2006

Cesta do této balkánské země byla naplánována během několika měsíců. Sešlo se celkem devět odvážlivců, kteří nedbali na poněkud nepříznivou pověst Albánie v našich zeměpisných šířkách, vzalo si stany, spacáky, dovolenou na 14 dní a vyrazilo.

Zásobili jsme se nezbytnými informacemi o Albánii, tedy že hlavním městem je Tiranë, dalšími městy jsou Skadar (Shkodër), Drač (Dürres), Vlorë a Elbasan; nejvyšší hora Jezercë, jezera Skadarské, Ohridské a Prespanské; Albánci (Škipetaři) jsou jedním z potomců původního kmene Ilyrů, což je řadí mezi tak staré evropské národy jako např. Baskové nebo Bretonci; jejich jazyk je indoevropský, zčásti romanizovaný; obyvatelstvo muslimské, zčásti křesťanské, ve víře však vlažné; Skanderbeg, který sjednotil albánské klany proti Turkům měl za sídlo hrad Kruje, po jeho smrti však země opět upadla pod tureckou nadvládu; poslední vývoj, jako je vznik Albánské republiky, izolace za Envera Hodži a dvě občanské války v devadesátých letech, je všeobecně známý.

Vyrážíme v pátek 14. 7. 2006 hodinu po poledni z Florence autobusem se srbskou společností Lesta a v sobotu v časných ranních hodinách dorážíme do Bělehradu. Zde následuje přestup na vlak směr Podgorica. Mailem jsme rezervaci na tento vlak už předběžně rezervovali, dáma v okénku však o tom slyší zřejmě poprvé. Nicméně jízdenky s místenkami vystavuje a my už v 10:10 odjíždíme. Cesta „Titovým metrem“ je opravdu nádherná. Trať až do Baru je dlouhá 466,5 km, má 254 tunelů, 234 mostů, dva nejdelší tunely mají délku 6,17 km. Nejvyšší místo je u Kolašina (1030 m n.m.), poslední zprovozněný úsek je Užice – Podgorica (1976). Přijíždíme večer s hodinovým zpožděním, což ale nevadí, protože už nás žádný další přípoj nečeká. V Podgorici hned kupujeme jízdenky na zpáteční lůžkový vlak jedoucí za dva týdny do Bělehradu (později přikoupen úsek z Baru). Hned u podgorického nádraží nám začínají nabízet služby místní taxikáři. Chceme jet vždy všichni společně a do každé dodávky se nás také devět vejde. Objednáváme si jeden tranzit na ráno a jdeme spát pod širák na místní pahorek – po svítání kolem nás chodí ovce.

Dopolední rychlík čeká v Bělehradu na odjezd do Baru. Posunovací lokomotiva v Podgorici, za ní rychlík do Baru.

Cesta dodávkou probíhá klidně. Před hranicí se objeví po pravé straně Skadarské jezero. Odbavení je rovněž bez problémů. Nalevo nad přechodem projede ve směru do Černé hory manipulák se „čmelákem“. V Albánii hned za hranicí nás vítají první bunkry. Silnice se rapidně zhoršuje, asfalt tu sice je, ale s množstvím obrovských výmolů. Cesta do Skadaru trvá tři hodiny. Taxikář je evidentně rád, že už nás může vyložit a odjet zpátky. Střed města se skládá z paneláků, dvou mešit a několika kruhových objezdů (=náměstí). Protože jinak to nejde, vyměňujeme peníze na ulici – kurs je 1 EUR = 130 leků. U Reiffeisen Bank poblíž náměstí Čtyř bojovníků začínáme shánět dodávku do Thethu (Teti).

Náměstí Čtyř bojovníků ve Skadaru.

Nakonec nás vezmou dva mládežníci. Cesta je jen pro otrlé, samá serpentina, úzká silnice bez asfaltu, nevěřil bych, že něco takového zvládne obyčejný Transit. Párkrát musíme zastavit kvůli ochlazení motoru. Vystupujeme uprostřed národního parku Theth poblíž bývalého hotelu, před nímž stavíme stany. Následují tři dny pochodu v horách uprostřed krásné přírody, kdy přecházíme sedlo Valbona a přes Valbonu a Dragobij jdeme podle map Generálního štábu SSSR ze 60. let údolím dolů až do Bajram Curri. Jedná se o uměle vytvořené správní středisko, neboť v této oblasti původně žádné město nebylo. Zde spíme poblíž památníku padlých za dohledu policie, která takto chrání naši bezpečnost. Je třeba poznamenat, že za celou dobu pobytu jsme se nesetkali s nepřátelskými projevy chování. V Bajram Curri trvá nalezení vhodné dodávky poněkud delší dobu (asi dvě hodiny), ale brzy se ukazuje, co je toho důvodem. Čeká nás šestihodinová cesta serpentinami po úzké silnici kolem elektrárny a pak po úbočí nad přehradou na řece Drin, poté přes sedlo dolů dalšími serpentinami vyprahlou zemí až do Skadaru, celkem asi šest hodin jízdy. Několik vraků aut dole pod silnicí dává jasně najevo, že toto není cesta pro začátečníky. Ve Skadaru poblíž náměstí Čtyř bojovníků si poprvé a naposled v Albánii bereme hotel, ubytování nás vychází 10 EUR na osobu.

Obrázek hor charakteristický pro národní park Theth.

Ovšem není nám přán ani den oddechu, následující den hned v 6:40 ráno odjíždíme vlakem směr Tirana. Staré italské vozy (později byly k vidění i německé a rakouské, některé už vyřazené) táhne „čmelák“ r. v. 1982. Pár slov k místní síti: Úzkokolejky se v Albánii v okolí Vlory objevují už r. 1917, tratě normálního rozchodu až v r. 1947. Nejstarší úseky jsou Drač – Tirana a Drač – Elbasan, později v 70. letech přibyly tratě do Pogradce, Vlory a Skadaru, přeshraniční úsek do Černé hory je z r. 1984. Cestovní rychlost je zpravidla 35 až 50 km/hod. Např. po trati Skadar – Vora jezdí pouze dva páry vlaků denně, nejvíc jich jezdí z Drače do Tirany. Všechny vlaky táhnou naši „čmeláci“. Ti odstavení mají svůj „hřbitov“ v Prrenjasi na trati do Pogradce, kde je doprovázejí i „hektoři“. Lze rovněž navštívit parní depo Dürres, na zrezlé lokomotivy v kopřivách ve zříceném depu však není pěkný pohled. Jediná funkční světelná návěstidla jsem viděl v Elbasanu, jinak jsou z nich pravidelně (např. Vora) všechna světla vykradena a zbývají pouhé kostry. Obsazeny jsou však všechny stanice, i ty nejzapadlejší, za účelem prodeje jízdenek. Jízdenku z Tirany do Pogradce lze zakoupit za 247 leků, což není tolik, vzhledem k tomu, že jízdní doba je 7 hodin (délka trati cca 150 km). Průvodčí po vlaku chodí pravidelně.

„Čmelák“ z r. 1982 na ranním osobním vlaku do Tirany. Budova nádraží Skadar je zřejmě nejmodernější na celé síti.
Hřbitov lokomotiv na nádraží v Prrenjasi.

Dopoledne přijíždíme do Tirany, na jejíž prohlídku máme něco přes hodinu, kvůli hlídání batohů se však rozdělujeme na dvě skupiny, takže zbývá asi půlhodina. Prohlížíme si hlavní třídu, náměstí s mešitou a sochou Skanderbega, je to rychlovka. Odpoledne následuje přesun do Pogradce k Ohridskému jezeru. Na druhém břehu je už Makedonie. U jezera, konkrétně u vesnice Lin, trávíme i další den, s ochutnávkou místní rybí speciality. Další den je v plánu prohlídka Elbasanu s údajně nejstarší mešitou v Albánii a pravoslavným kostelem Panny Marie. Večer se přesouváme k moři, na dračskou riviéru, poblíž zastávky Golem. Zde spíme ve stanech přímo na pláži. Následující den je prohlídka Drače s přístavem a amfiteátrem. Poslední noc v Albánii trávíme nahoře na kopci nad železniční křižovatkou Vora. Pak jedeme naposled do Skadaru, odkud nám jede taxík na hrad Rosafa. Poté ve městě utrácíme poslední leky a „kolona“ Mercedesu a dodávky už nás veze jižně od Skadarského jezera do černohorského Baru. Kvalita silnice je o poznání lepší než ta, kterou jsme do Albánie přijeli. Na hranici projíždíme desinfenkčním prostorem. Poslední tři dny trávíme u moře v kempu Buljarica. Spojení s Barem zajišťuje v půlhodinovém taktu opět dodávka. Z Baru jedeme lůžkovým vlakem do Bělehradu. Sem jsme dojeli s dvouhodinovým zpožděním a nebýt člena výpravy, který se rozeběhl napřed na autobusové nádraží, autobus do Prahy by nám určitě ujel. Ukončení akce je spojeno se dnem 30. 7. 2006.

Osobní nádraží v Tiraně tvoří kromě pokladen a čekárny jediné kryté nástupiště.
Pomník národního hrdiny Skanderbega na hlavním náměstí v Tiraně. Odpolední osobní vlak čeká v Pogradci na odjezd do Tirany.
Parní lokomotiva vyrobená r. 1910 v Berlíně. Elektrická jednotka na osobním vlaku do Baru.

Albánie je země s krásnou přírodou a příjemnými lidmi. Na pašeráky ani jiné živly jsme nenarazili. Jediný problém je nedostatečná infrastruktura a odpadky kolem měst a všude tam, kde se dají vyhodit, např. z jedoucího auta. Případná akce Z, která by v této zemi uklidila, by zřejmě trvala desítky let.

Zobrazit na celou obrazovku


související články

Albánie a železnice 4. 2. 2007

diskuse k článku

založit diskusi