Kočky chované v železničních stanicích

Bram:
"Bílý petr:Možná to plno lidí nepochopí - ale já jsem proti "uspání". Nedal jsem jim život tak nemám právo jim ho ukončovat. Ale netvrdím že to je jedinej správnej názor. Ale někdy jiné řešení neexistuje (např. těžké úrazy). Tak to prostě mám já. Nicméně - u Hopynky to bylo tak rychlé že ani veterinář na telefonu nic takového nenavrhoval. Večer ležela v přepravce kam jsem ji položil když už nevyšplhala ani na gauč. V noci jsem ji chodil kontrolovat - stejně jsem nemohl spát - spal jsem všehovšudy možná čtvrt hodiny. Ale nad ránem už bylo její tělíčko bez života.
Je to smutný. Ale aspoň se netrápila. A prožil jsem s ní krásných víc než 15 let. Zapomenout se nedá. Spíš jde o to smířit se s tím že už tu není. A to jde hodně těžko. Resp. zatím to spíš nejde.


Jak dál se zcela nemohoucím zvířátkem, jsem řešil někdy před dvanácti lety. Kdysi (v době, kdy mi bylo tak patnáct), jsme začali chovat pejsky. A ten poslední před těmi dvanácti lety, kdy mu bylo čtrnáct, se začal velice rychle zhoršovat po zdravotní stránce. Hodně mu ubyly svaly zejména na zadních nohách, sotva chodil a počůraval se. A pak najednou přestal chodit, což jsem se ani nedozvěděl. Když jsem se u rodičů asi po týdnu zastavil, tak jsem se zhrozil. Pejskovi vznikly proleženiny, fakt něco ošklivého, tak jsem ho zabalil do deky, donesl ho do auta (byl to aljašský malamut, tak byl větších rozměrů, ale už byl dost odlehčený, protože mu hodně ubyly svaly) a odvezl jsem ho na veterinu k uspání. Přiznám se, že jsem také brečel, když dostal uspávací injekci, protože jsem pejska měl rád. Je fakt velice nepříjemné brát někomu život, i když je to "jen" zvíře... Ale v tomto případě to jinak fakt nešlo, ostatně i pejsek byl už v takovém stavu, že už mu bylo evidentně skoro jedno, co s ním děláme. Za jeho plné síly si nedokážu představit, že bych ho zabalil do deky a nesl ho v ní.

Ale teď odbočím k lidem. Moje babička se zhruba v pětaosmdesáti letech dostala do velice špatného stavu. Dali jsme jí do ošetřovatelského centra pár set metrů od našeho domu. Už u nás být nemohla, přestala se téměř pohybovat, skoro jí zmizely samovolně všechny svaly, byla jen kost a kůže. A každý pohyb, který jsme s ní provedli, jí neskutečně bolel. Vůbec div, že šlo jí na těch pár set metrů do ošetřovatelského centra odvézt ještě autem, ale i tak už to bylo dost na hraně. Spíš jsme si pro ní měli vzít kolečkové křeslo. Jak to v ošetřovatelském centru běželo dál, si lze domyslet. Starali se tam o ní velice dobře, byl jsem i u toho, jak jí třeba převraceli na opačnou stranu a k tomu, aby jí to tak nebolelo, byli potřeba dva lidé... Ale abych se vrátil k věci: Babička byla plně při smyslech a trápilo jí, že je tak nemohoucí a prosila, aby už tomu jejímu trápení byl konec a plně jí chápu. Přesto si velmi obtížně dokáži představit, že by u ní mělo dojít euthanasii. Život nikomu člověk brát nemůže, ale v případech, kdy lidé jsou na tom tak špatně, že už možnosti zlepšení opravdu není a uvědomují si plně svůj zcela beznadějný stav, jsem fakt na vážkách... Ale asi ano, než být svědkem toho, jak někdo v plném vědomí čeká na smrt, přičemž už tu být nechce..."

Doktor:
"Miram:
"Zase to člověk nestihl..."Pár kliků a do minuty ji máte v plném rozlišení, pokud ji tak chcete vidět."

Priapos:
"Pokud již obrázek na serveru není, může klikat i hodiny a uvidí pořád jenom ten náhled."

Aleš_Liesk.:
"Opravdu jen pár kliků, nebo i nutnost vědět, na kterých serverech se takové obrázky vyskytují? A pak hledat a hledat?"