Zpráva o Dráhaři obecném Dnešní systematikové zařazují člověka do čeledi primátů, přičemž druhové označení dnes žijícího člověka je člověk rozumný (Homo sapiens). Tento druh byl později rozdělen na několik poddruhů, z nichž jediný dosud žijící je Homo sapiens ssp. sapiens, tedy člověk rozumný, poddruh rozumný. Na základě několikaletého studia jsem dovodil, že na Zemi se bez větší pozornosti odborné veřejnosti vyvinul nový poddruh tohoto bezesporu zajímavého živočicha, a sice člověk rozumný železniční (Homo sapiens ssp. siderodromofilis). Zmíněný tvor podobně jako i další příslušníci rodu Homo vyniká nad jiné živočichy schopností smát se a tvořivě myslet, jakož i jistou dovedností v používání nástrojů, například internetu a fotoaparátu. Od příslušníků svého druhu se však odlišuje celou řadou zvláštností, zejména v oblasti sociálních projevů, o kterých pojednáme dále. Není bez zajímavosti, že tento tvor sám sebe označuje termínem „dráhař“. Z čistě praktických důvodů budeme tento výraz dále používat pro označení celého poddruhu. Základní formu popisovaného živočicha pak můžeme specializovat označením Dráhař obecný (Siderodromofil vulgaris Hud.et.alt.). Dráhař obecný má velmi zvláštní vývoj. Fylogeneticky je ssp. Siderodromofil zcela totožný s rodem Homo, nicméně ontogeneze je odlišná a pro tento poddruh zcela specifická. Dráhař se totiž vyvíjí ze zcela běžného jedince poddruhu sapiens pod vlivem působení dosud přesně nespecifikovaných agens. Na základě metod aplikované statistiky bylo zjištěno, že těmito iniciátory mohou být (nikoli v uvedeném pořadí) zejména: vliv rodinného prostředí (dědičné vlivy nebyly prokázány), vliv kulturního prostředí (zejména knižní a filmové literatury) a výchovné působení některých společenských institucí (ať už edukačních, jako například různých typů škol, nebo zájmových, jako jsou výchovné kroužky a podobně). Popsané aktivátory působí dlouhodobě a jedince v jeho přerodu formují zvolna, zato většinou natrvalo. Existují ovšem i intenzivní, velmi silné podněty, které však někdy mohou mít vliv jen krátkodobý – například působení kamaráda či celé party, zejména pokud takové blízké osoby již jsou vyvinuty do poddruhu Siderodromofil nebo pokud je u nich ontogeneze v pozorovatelném stadiu rozvoje. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Siderodromofil se (až na možné naprosté výjimky, dosud nedoložené a statisticky zcela bezvýznamné) pohlavně nerozmnožuje. Existence individua tohoto poddruhu téměř vždy končí jeho zánikem, takže zachování poddruhu je závislé výhradně na trvalém vývoji stále nových jedinců. Na vině je zejména neuvěřitelné specifikum, které nemá obdobu v živočišné říši: Siderodromofil se vyskytuje téměř bezvýhradně jako tvor jednopohlavní, a sice maskulinní. Femininní mutace je zcela mimořádně vzácná. Pokud přece jen dojde k jejímu vývoji, stává se tak téměř vždy v postfertilním věku samice. Ve světle uvedených skutečností je již snáze pochopitelný fakt, že narození dráhařského mláděte dosud nebylo v odborné literatuře hodnověrně zaznamenáno a popsáno. Čím se Dráhař liší od běžného Člověka rozumného? Z hlediska fyzického vzhledu a fungování jednotlivých orgánů zde nenalezneme zaznamenatelné rozdíly. U některých jedinců byly sice registrovány specifické vlastnosti (například schopnost dlouhodobě zadržovat moč či existence tzv. „biologických hodin“ u variety Projížděč nebo takřka úplná absence pudu sebezáchovy u variety Projížděč a Fotič – bližší viz dále), příslušné korelační koeficienty však nabývaly příliš nízkých hodnot, než aby tyto znaky mohly být vyhodnoceny jako typické. Zásadním rozdílem oproti poddruhu sapiens je chování jedinců. Dráhařská imága (u mláďat jsou uvedené jevy buďto málo výrazné, nebo někdy prokazatelně vynucené) se dobrovolně soustřeďují v prostředí hromadné dopravy osob a své jednání v menší či větší míře podřizují různým rituálním požadavkům, které diktuje siderodromofilní komunita. Dráhaři vyvíjejí celou řadu různých aktivit, které jsou běžným lidem nepochopitelné nebo dokonce jsou jimi posuzovány jako odporné či zavrženíhodné, v krajním případě dokonce kriminální. Tyto aktivity však jsou často jediným smyslem dráhařova života; pokud je od nich zásahem vyšší moci (může to být nepřející manželka, dlouhodobá vážná nemoc nebo nedostatek peněz) odloučen, dochází obvykle nejprve ke ztrátě chuti k jídlu a projevům pasivity, později postižený jedinec hubne, ztrácí zájem o své okolí, uchyluje se do melancholie a trpí. Pokud nedojde k nápravě, může problém dospět až k meznímu stavu, kdy si jedinec najde jiné zájmy a jiné životní prostředí a jako individuum poddruhu Dráhař takto hyne. Při podrobném studiu Siderodromofilů bylo zjištěno, že v tomto zdánlivě homogenním poddruhu se vyskytuje několik dalších taxonů, mezi nimiž dochází běžně k mísení. Podle nejnovějších poznatků lze poddruh Dráhař (Siderodromofil vulgaris) rozdělit do následujících variet: Mašinkář, Projížděč, Fotič, Technik. Latinská nomenklatura nebyla dosud stanovena, proto se při dalším popisu přidržíme vžitých českých názvů. Jako Mašinkáře označujeme ty dráhaře, kteří se specializují na kolejová vozidla. Mají hluboké znalosti o konstrukcích hnacích vozidel („mašin“ - odtud označení celé skupiny, jinak též „lokomotivy“), ale i vozidel vlečných (v odborném žargonu dráhařů označovaných jako „vagóny“). Mašinkáři mezi sebou komunikují specifickým dorozumívacím jazykem, který není blízký žádnému ze známých jazyků světa, ačkoli jeho základní syntaktická kostra vychází z jazyků národních. Sestává převážně z různě dlouhých číselných řad, které jsou doplňovány zdánlivě nesmyslnými seskupeními písmenných symbolů. Tyto alfanumerické symboly bývají při komunikaci volně spojovány s využitím běžných sloves a předložek, v exponovaných situacích se aplikují i obvyklé vulgarismy. Je třeba po pravdě připomenout, že příslušníci ostatních dráhařských variet tomuto jazyku obvykle pasivně rozumí a někdy si jej dokáží i částečně osvojit. Mašinkáři se mohou rozdělovat do forem, které ovšem nemusí být příliš výrazné a mají obvykle celou řadu přechodných stavů. Zcela specifická je pouze forma Páraři (Vaporia), která se vyznačuje nekritickým obdivováním zastaralých typů hnacích vozidel, typických pro železniční provoz v 19. a v prvních dvou třetinách 20. století. Tato forma se do značné míry prolíná se skupinou Historiků (Historiaceae), kteří se zabývají vyřazenými vozidly obecně, tedy i starými typy motorových vozů a vagónů. Historikové se pochopitelně vyskytují i mezi dalšími varietami dráhařů – tato forma je do značné míry interdisciplinární a nelze ji dost dobře vyčleňovat v rámci variety jediné. Jenom okrajově se zmíníme o rozsáhlé skupině Vagonářů (Vagoneeria), která zahrnuje i milovníky motorových vozů a souprav, a pak zejména o Tramvajácích (Elektrofilia), kteří se specializují na elektřinou poháněné lokomotivy a motorové vozy, a to včetně vozidel provozovaných v rámci MHD. Tato skupina má již blízko k velmi okrajovým dekadentním skupinám, jako jsou stále ještě trpění Trolejbusáci a všeobecně opovrhovaní Autobusáci. Trolejbusáci bývají někdy volně řazení mezi dráhaře, neboť jimi uctívaná vozidla se pohybují sice po silnicích, avšak přece jen po drahách vymezených trolejovým vedením. Naproti tomu autobusy jezdí zcela chaoticky a jejich dráhy jsou predisponovány jen velmi vágně; ve skutečnosti může toto vozidlo jet prakticky kudykoli a nelze je tedy považovat za drážní). * (* V této souvislosti je nutno se zmínit o existenci takzvaných automobilů, mezi dráhaři známých pouze pod hanlivým označením individuální gumokol (IGK). Jde o dopravní prostředek vrcholně odporný, neboť jeho trasa může být prakticky libovolná. Vyznavači IGK jsou považováni za nepřátele dráhařů a vztahy, které mezi těmito skupinami živočichů panují, jsou obvykle antagonistické. Mezi Mašinkáře můžeme zařadit i Lanovkáře. Jde o celkem neškodné jedince, kteří se vyžívají v poznávání dopravních systémů využívajících k pohonu externě umístěných strojů, přičemž přenos hnací síly na vozidla se děje obvykle pomocí lan. Není bez zajímavosti, že i tato forma se dále dělí, a sice na vyznavače lanovek pozemních (kolejových) a vzdušných (visutých lanovek), přičemž se dále rozlišují lanovky osobní a nákladní a navíc zde prý existuje členění na desítky různých (často velmi specifických) technických systémů. Tuto varietu dráhařů ponecháme vzhledem k její roztříštěnosti k dalšímu zkoumání, stojí ovšem za podotknutí, že mnoho Lanovkářů inklinuje svým založením spíše k Projížděčům, jak uvidíme dále. Velmi významnou varietou mezi dráhaři jsou Projížděči. Příslušníky této skupiny spojuje společná úchylka, která dala varietě jméno: projížděči mají neovladatelnou touhu neustále jezdit kolejovými dopravními prostředky a projíždět stále nové a nové tratě. Sportovně založení jedinci dokonce často opouštějí pohodlí kolejových vozidel a vstupují do prostoru existujících, ale neprovozovaných tratí, nebo dokonce i na tělesa tratí zaniklých, a sice za účelem procházení těchto drážních pozůstatků. Projížděcí pud, který tyto sektáře ovládá, je tak mocný, že je vhání na řídící stanoviště hnacích vozidel nákladních vlaků nebo dokonce i na představky nákladních vozů, a to bez ohledu na hrozící nebezpečí ohrožení zdraví nebo dokonce života. Jsou známy případy, kdy si projížděč sestrojil samohybné kolejové vozidlo, se kterým se poté tajně proháněl po opuštěných tratích. O nezvladatelné síle projížděcího pudu svědčí i (skutečně zaznamenané a hodnověrně svědecky doložené) případy, kdy projížděč prošel zrušenou trať ve střeženém vojenském prostoru nebo v oploceném areálu výrobního závodu. Projížděče nemůže v jeho konání nic zastavit; brodí se přes vodní toky, trhá si šatstvo v pichlavých keřích, rozdírá si kůži v porostech kopřiv, vláčí se bahnem, to vše s jediným cílem – projet, projít, poznat. Vodou zaplavené úseky zrušených tratí si takový fanatik projede na lodi, ale přesto vyčkává na zvláště příznivý (rozuměj suchý) rok, kdy voda v nádrži opadne natolik, že si může těleso trati na dně přehrady projít bez ohledu na množství bahna. Projížděč rozeznává několik kvalifikačních stupňů, jimiž je: projetí na osobním vlaku (řádném a mimořádném), projetí na nákladním vlaku, projetí na speciálním motorovém vozidle (drezíně), projetí na šlapacím samohybu, projití pěšky, projetí na kole, na lodi a nejníže na žebříčku hodnot stojí projetí motorovým silničním dopravním prostředkem. I mezi projížděči můžeme rozpoznat několik forem: Tuzemci se soustřeďují na svoji domovinu, v níž touží poznat pokud možno všechny tratě, které existují a které kdy existovaly. Tato snaha je bohužel často přivádí na pokraj psychického zhroucení, neboť si bolestně uvědomují, že splnění takového úkolu není v lidských silách. Světáci (další forma) mají život přece jen pohodlnější. Nesnaží se poznat určitou oblast do detailu; naopak usilují o projetí co největší délky tratí v zemích celého světa bez ohledu na to, že tu či onde nějaký ten kilometr vynechají. Poněkud excentričtí Historici se zabývají výhradně starými, již zrušenými tratěmi. Sami sebe někdy nazývají vznešeným pojmem „železniční archeologové“. Systematikové vytvářejí databáze a mapy, které poté vnucují siderodromofilní veřejnosti. Tato činnost bývá hodnocena kladně a je obvykle přijímána s povděkem; bohužel takto postižených jedinců je velmi málo a jejich činnost často není vzájemně koordinována. Někteří projížděči se specializují po technické stránce. Existují specialisté na ozubnicové dráhy, na tramvajové dráhy (pozor – nezaměňovat s Tramvajáky – viz výše), na kolejové či pravé lanové dráhy (dokonce jsou i specialisté na výtahy!). Byl zaznamenám případ projížděče, který jednu a tutéž trať projížděl několikrát, pokaždé v jiném typu vagónu a na jiném hnacím vozidle. Při podrobném zkoumání můžeme mezi projížděči vyčlenit zcela specifickou skupinu – Úzkorozchodníky. Jejich doménou jsou nejrůznější kolejové drážky, jejichž rozchod (vzdálenost mezi temeny kolejnic) je menší než 1435 mm. V extrémní formě se úzkorozchodníci vyvíjejí až v Prolézače pil (žijí na drobných průmyslových drážkách) a Stavbaře (kteří se živí mršinami po prastarých pomocných drážkách budovaných kdysi na rozsáhlejších stavbách). Extrémní formy projížděčů mohou být i společensky nebezpečné. Jak jinak máme posuzovat dráhaře, který lahví alkoholu uplatí řidiče hnacího vozidla k protipředpisovému projíždění kolejiště v ranžíru nebo dokonce k různým extravagancím na širé trati?! Teprve nedávno pronikly na veřejnost některé dosud neznámé (patrně utajované) skutečnosti ze společenského života projížděčů. Tak například se zjistilo, že tito živočichové mají mezi sebou volné organizační vazby, které jim umožňují se sdružovat do tlup za účelem provozování projížděčských radovánek. Bylo zaznamenáno dokonce jakési tajné soupeření, které se navenek projevuje evidencí projetých tratí a porovnáváním těchto evidencí mezi jednotlivými postiženými. V literatuře byl dokonce zaznamenán případ organizované soutěže projížděčů, tak zvané Železniční rallye. Je zjevné, že společenský život projížděčů je fenoménem, na který bude nutno soustředit výzkumné úkoly v nejbližší budoucnosti. Bezesporu zcela zvláštní skupinu mezi dráhaři tvoří Fotiči. Jejich vztah k drážnímu prostředí se realizuje výhradně prostřednictvím fotografického aparátu nebo filmové kamery či v poslední době spíše videokamery. Hned na začátku je nutno upozornit, že drtivá většina dráhařů používá ve svém siderodromofilním životě nějaký audiovizuální záznamový prostředek, zdaleka ne všichni ale jsou fotiči. Běžný dráhař totiž fotografuje nebo filmuje drážní prostředí proto, aby své konání zaznamenal. Naproti tomu skutečný fotič vyhledává toto prostředí jen proto, aby v něm fofil či filmoval a takto dosahoval vrcholně libých pocitů. Skutečně čistokrevný fotič dokonce ani kolejovými prostředky nejezdí; přemisťuje se individuálním gumokolem nebo jiným gumokolním transportérem mezi takzvanými fotofleky, na nichž ukájí své vášně. Pojmem fotofleky se rozumí určitá místa v krajině nebo případně na drážních pozemcích, která poskytují fotogenické výhledy na železniční dopravní cestu a na ní se pohybující kolejová vozidla. Z podstaty věci je zřejmé, že počet fotofleků je omezený. Dobrý fotoflek je proto cennou valutou. Fotiči jimi mezi sebou bezostyšně obchodují, vzájemně si je vyměňují a svá nejcennější místa žárlivě střeží před konkurencí. Výsledky své práce zhodnocují publikováním ve specializovaných časopisech nebo pořádáním výstav. Fotiči jsou živočichové založení samotářského až plachého. Přesto ale dochází k situacím, kdy se shromažďují v houfech na poměrně malém prostoru. Jde povýtce o speciální akce, při kterých se po železniční dopravní cestě pohybují vzácná, v běžném provozu nevídaná kolejová vozidla, nebo při kterých se pojíždějí obvykle neprovozované dopravní cesty (zvláštní jízdy, železničářské oslavy nebo tzv. impresy). Při těchto příležitostech se fotiči houfují na fotoflecích, vzájemně si kazí záběry svými zaparkovanými gumokoly a hrubými slovy si nadávají a urážejí se. Nezřídka dochází i fyzickému napadání a poškozování majetku. Pokud se sejde více fotičů na jediném místě, mohou se vzácně i dohodnout na nekonfliktním jednání. V takovém případě vytvářejí útvar zvaný rojnice a poté vyplňují prostor blesky svých aparátů. Fotiči v akci mohou být společensky extrémně nebezpeční, dokonce tak dalece, že ohrožují na životě nevinné lidi. Tristní je chování fotičů při zvláštních jízdách: po průjezdu kolejového vozidla spěšně usedají do gumokolů, kterými se pak bezohledně řítí nehledě na dopravní předpisy po veřejných silnicích, aby se včas dostali na další fotoflek. Je nabíledni, že v takových případech dochází na exponovaných stanovištích ke kolizím mezi vozy jednotlivých fotičů, tyto kolize jsou však považovány v daném okamžiku za banality a řeší se až po skončení akce. Ačkoli jsou fotiči skupinou specifickou a dosti vyhraněnou, nelze vyloučit, že jejich manýry metastázují do ostatních dráhařských forem. Pak dochází ke vzniku politováníhodných a společensky nežádoucích hybridů, jako jsou Mašinkářfotič a Projížděčfotič. Tito jedinci křížením přišli o poslední zbytky běžných lidských sociálních vztahů a ztratili jakoukoli soudnost. S neuvěřitelnou drzostí si nechávají zastavovat vlaky na otevřené trati, na mostech nebo v portálech tunelů, kde poté fotografují a opětně naskakují do rozjíždějících se vozidel, ve stanicích vyskakují a obíhají vlak ve snaze nalézt nejlepší fotoflek, přičemž od obsluhy vlaku neurvale vyžadují, aby bez nich vlak neodjel (což mívá samozřejmě nepříjemný dopad na plnění grafikonu). Lezou po konstrukcích návěstidel, zavěšují se na mosty, šplhají na nádražní budovy, vyklánějí se z jedoucích vlaků, uléhají mezi kolejnice – vše ve snaze vytvořit co nejlepší a nejneobvyklejší snímek své tratě či mašinky. Pokud vzácně dojde ke vzniku hybridu Technikfotič, pak tento není společensky nebezpečný. Technická zařízení se totiž nepohybují, takže k jejich fotografování není třeba vyvíjet žádné akční činnosti. Přes zjevnou společenskou nebezpečnost fotičů je nutno tyto živočichy chránit a v rámci zákona je i podporovat, neboť jsou to právě oni, kdož vytvářejí pro budoucnost cenné záznamy z drážního prostředí. Technikové jsou na rozdíl od dříve popsaných variet dráhařů živočichové tiší, neprůbojní a bezkonfliktní. Souvisí to samozřejmě s jejich životním prostředí, které je v podstatě stacionární a které se vyvíjí jen zvolna a poměrně nenápadně. Techniky můžeme rozdělit do několika forem, především na Zabezpečováky (včetně Sdělováků), Kolejáky (včetně Vexláků) a mále početné Mostaře (včetně Tunelářů). Technikové jsou ve srovnání s ostatními dráhaři svérázní – jsou tiší, neagresivní, žijí ve skrytu a na veřejnosti se nijak výrazně neprojevují, takže o jejich životě není dosud skoro nic známo. Mezi varietami dráhařů mohou vznikat hybridy. O nebezpečných hybridech fotičů bylo již pojednáno, za zmínku stojí ještě bastard Projížděč-mašinkář. Takto postižený jedinec má vysoce specifickou vlastnost – tratě projíždí výhradně na řídícím stanovišti hnacího vozidla, jinými způsoby projetí opovrhuje. Pro tuto svou vlastnost se stává postrachem strojvedoucích, protože jeho pobyt na stanovišti je v rozporu se zákonem. Jde opět o společensky nežádoucí hybrid, který by měl být v obecném zájmu vyhuben. Kromě popsaných variet existují ještě další skupiny, které je možno označit jako okrajové. Zmíníme se o nich jen stručně: Pojmem Tarifér označujeme specialistu, který se vyzná ve složité spleti ustanovení předpisu zvaného Tarif Svatý a obdobných materiálů zahraničních železničních správ. Skuteční tarifní odborníci jsou velmi vzácní a v dráhařské komunitě jsou vysoce ceněni. Předpisář je člověk, který se vyzná v předpisech. Jakkoli je toto tvrzení neuvěřitelné a nepochopitelné, skutečně existují jedinci, kteří tvrzení předchozí věty vyhovují (nepatří k nim ovšem tvůrci předpisů). Předpisáři se živí vyhledáváním nesprávných a nelogických ustanovení předpisů a usilováním o jejich odstranění. Po provedení nápravy vyhledávají chyby v opravách a opravách oprav a změnách změn. Kurcbušník je tvor poměrně hojný, ovšem často se skrývá za tváří projížděče či fotiče. Podobně jako předpisář vyhledává chyby v předpisech, kurcbušník vyhledává chyby v jízdním řádu a usiluje o jejich nápravu. Vrcholem snažení kurcbušníka, doslova metou a modlou, je chiméra ideálního jízdního řadu, takzvaného taktového JŘ. Proslýchá se, že v některých zemích bylo této mety již téměř dosaženo. Jízdenkář je vymírající exot, který se zabývá sběrem lepenkových jízdenek. V posledních letech sbírá potravu hlavně v zahraničí, ovšem existují reálné obavy, že brzy bude vyhuben úplně. Nákladník se od ostatních dráhařů zásadně liší tím, že se zabývá nákladní dopravou. Jde o deviaci poměrně častou, ovšem málo výraznou. Trasér působí dojmem člověka, který zaspal svoji dobu. Shromažďuje mapy všemožných měřítek, aby do nich zakresloval návrhy různých nových železničních tras. Ostatní dráhařská veřejnost na něj shlíží s vlídným porozuměním – asi tak, jako běžný občan pohlíží na lehce dementní dítko. Zvláštní skupinou mezi Traséry jsou Vrtáci, kteří navrhují trasy vysokorychlostních tratí. Jak je vidět, je dráhařská obec poměrně rozmanitá. Tato práce si ovšem neklade za úkol úplné a detailní zmapování popisované problematiky, naopak – měla by být prvním stimulem k rozsáhlejšímu studiu Dráhaře obecného, neboť není úplně jisto, zda s případným zhoršováním jeho životního prostředí nedojde k postupnému vymírání tohoto prapodivného živočicha.