• diskuse
  • železnice
  • tramvaje a metro
  • autobusy a trolejbusy
  • auta, lodě a letadla
  • modely a modelářství
  • hry a simulátory
  • inzeráty
  • vzkazy pro redakci...
  • diskuse k článkům
  • archiv 2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006
• články
  • železnice
  • městská doprava
  • ostatní
• aktuality
• odkazy
  • železnice
  • městská doprava
  • hobby
  • cestování
• muzea
• mapy

články » železnice » cestování » nový zéland v únoru 2005 » jižní ostrov

• zpět na obsah článku
• předchozí kapitola
• další kapitola

V úterý 15. února tedy překonáváme Cookův průliv. 85 kilometrů dlouhá plavba trvá něco málo přes tři hodiny, a je z velké části vedena zátokami na obou ostrovech, Lambton Harbour u Wellingtonu a Queen Charlotte Sound u Pictonu.

Po vystoupení z lodi v Pictonu okamžitě vyzvedáváme zamluvený automobil; k našemu překvapení se však jedná o značně chudší verzi, která není vybavena CD přehrávačem, ale hlavně nemá centrální zamykání dveří. Výlet ve čtyřech osobách pak nápadně připomíná rodinné vyjížďky Škodou 110L mého dětství... Z Pictonu vyrážíme západním směrem do národního parku Abel Tasman (http://www.abeltasman.co.nz/) na severozápadním cípu Jižního ostrova, cestou se ještě stavíme na pláži ve městě Nelson. V blízkosti města Motueka také konečně vidíme první plantáže kiwiovníků. Po překonání hřebene Arthur Range a závěrečné, asi deset kilometrů dlouhé, jízdě po nezpevněném povrchu příjezdové silnice přijíždíme do centra parku, osady Totaranui. Kemp je vybaven velmi spartánsky, a tak zde dáváme jedinou noc pod širým nebem (v ceně 10 NZ$ za osobu). Spaní pod jasnou letní oblohou, daleko od civilizace, nám ale umožňuje vyfotografovat symbol jižní polokoule, souhvězdí Jižního kříže.

Ráno 16. února se vydáváme na výlet po části parku. Parkem vede asi 50 km dlouhý okružní trek, na jehož zdolání jsou potřeba nejméně čtyři dny. Tolik času samozřejmě nemáme, a tak se spokojíme s vycházkou na jeden den. Celý park totiž nabízí unikátní kombinaci lesních, mírně kopcovitých cest a nádherných, téměř liduprázdných pláží. Cestou zpět do vnitrozemí se ještě zastavujeme u vodopádů Wainui Falls, a pak se ubytováváme v Motuece.

Další den, ve čtvrtek 17. února, vyrážíme na další cestu jižním směrem. Naše plány trochu komplikuje stále se horšící počasí, a tak pro silný déšť rušíme zastávku u jezera Nelson. U města Murchison (http://www.murchison.co.nz/) si jen letmo prohlížíme visutou lávku přes řeku Buller, údajně jde o nejdelší lávku tohoto typu na Novém Zélandu; jedná se ovšem o samoúčelnou turistickou atrakci, cesta na druhé straně nikam nepokračuje... Nad mostem se mohou „dobrodružnější“ povahy ještě svézt jednoduchou lanovkou. Není snad nutno ani příliš zdůrazňovat, že za obojí se platí nemalé vstupné… Jak se blížíme k západnímu pobřeží, tak se počasí stále zhoršuje, a cesta kaňonem řeky Buller se občas stává mírně dobrodružnou.

Není ovšem divu, západní pobřeží Nového Zélandu patří mezi oblasti s nejvyššími srážkami na celém světě. Na západním pobřeží se zastavujeme v osadě Punakaiki, kde se na mořském pobřeží nalézá přírodní atrakce Pancake Rocks (http://www.pancake-rocks.co.nz/). Skaliska tak byla nazvána, protože trochu připomínají navrstvené lívance – můžete posoudit z fotografií:

Při další cestě na jih se místy setkáváme i se zatopenou silnicí. Největším městem západního pobřeží, centrem uhelné těžby Greymouthem pouze projíždíme a stáčíme se východním směrem, do průsmyku Arthur´s Pass v Jižních Alpách. Cestou do hor se poprvé setkáváme s drzými horskými papoušky Kea, kteří jsou velmi drzí a bez obav loudí od turistů jídlo. Zde se nám podaří sehnat pravděpodobně nejlepší ubytování celé expedice, kdy každý z nás dostane vlastní trojlůžkový pokoj, a to za lidovou cenu 20 NZ$ za osobu a noc, přímo uprostřed nádherného údolí.

Na další den plánujeme výstup na 1833 m vysoký Avalanche peak, a k našemu velkému štěstí se v pátek 18. února počasí po čtrnácti dnech – jak nám potvrdili místní – umoudřuje, a tak výstupu nestojí nic v cestě.

Jinak celé městečko Arthur´s Pass vzniklo začátkem 20. století jako osada domků budovatelů transalpské železnice, a mnoho těchto staveb se zde dochovalo dodnes. Zajímavostí je zde také miniaturní poštovní úřad.

V sobotu 19. února Arthur´s Pass opouštíme, a vydáváme se po západním pobřeží dále na jih. Naším prvním cílem je ledovec Františka Josefa (Franz Josef Glacier; http://www.franzjosefglacier.com/).

Ledovec klesá po západním úbočí Jižních Alp z výšky 3000 m až do 300 m nad mořem (které je vzdáleno jen několik kilometrů), a to rychlostí 1 metr za den. Ledovec byl pozorován a popsán jak Abelem Tasmanem v roce 1642, tak i výpravou Jamese Cooka v roce 1770, ale systematicky byl prozkoumán až v roce 1865 rakouským geologem Juliem von Haastem, jež ho také na počest rakouského císaře a českého krále, Františka Josefa I., pojmenoval. Je vůbec zajímavé, že jménem tohoto předposledního rakouského císaře se honosí ještě dvě chladné přírodní oblasti světa, Země Františka Josefa v Severním Ledovém oceánu a fjord Františka Josefa v Grónsku.

Okolí ledovce je jedním z nejdeštivějších míst na celém světě, ročně zde spadne asi 5 metrů srážek. Pro majetnější zájemce o prohlídku tohoto majestátního přírodního úkazu zde funguje několik helikoptérových společností, jež „dobrodruha“ vyvezou za „pouhých“ 300 NZ$ až na či nad vrchol ledovce, (http://www.heli-flights.co.nz/, http://www.helicopter.co.nz/). Kousek od Franze Josefa se nachází jezírko Matheson, v jehož klidné hladině se mají zrcadlit vrcholy Jižních Alp, včetně nejvyšší hory Nového Zélandu, 3754 m vysokého Mt. Cooku. Bohužel se ale nalézáme v oblasti se 180 deštivými dny v roce, a tak nemáme štěstí... Poněkud zklamáni vyrážíme na nedalekou pláž Gillespies.

Cestou dále na jih ještě věnujeme pohled druhému ledovci oblasti, Fox Glacieru (Liškovu ledovci :-)) a pak pokračujeme po State Highway 6 na jih, až do městečka Haast, jež nese jméno po již zmiňovaném rakouském geologovi. Cestou přejíždíme několik zajímavých visutých mostů; před Haastem vede silnice přes stejnojmennou řeku po vůbec nejdelším jednopruhovém mostu na celém Novém Zélandu.

Bohužel všechny ubytovací kapacity Haastu jsou beznadějně obsazeny, a tak se ještě v podvečer vydáváme na cestu do 145 kilometrů vzdálené Wanaky. Po přejetí průsmyku Haast (pro změnu...) se počasí začíná rapidně měnit a jezera Wanaka a Hawea nás vítají úžasnou scenérií, vybarvenou zapadajícím sluncem. Již z těchto obrázků je jasné, že vjíždíme do samotného centra natáčení trilogie Pána prstenů... Ve Wanace se nám podaří zajistit místa na nocleh v jednom z místních kempů, nakonec zde zůstaneme tři noci.

V sobotu dopoledne podnikáme výstup Diamond track s vyhlídkou na jezero Wanaka.

Oblast Wanaky nevyniká jenom přírodními krásami, ale je zde několik atrakcí, vybudovaných člověkem. Mezi ně patří například takzvaný „Stuart Landsborough´s Puzzling World“ (http://www.puzzlingworld.com/):

V sobotní podvečer se ještě vydáváme k jezeru Hawea, kde mimo jiné projíždíme několika pastvinami. Kravám se zde evidentně daří dobře, mohou si volně zajít až na pláž jezera...

Jinou, skutečně zajímavou pozoruhodností, kterou navštěvujeme v neděli 20. února (cestou na výlet do Queenstownu) je vojenské letecké muzeum, takzvané „New Zealand Fighter Pilots Museum Wanaka“, (http://www.nzfpm.co.nz/). Muzeum je umístěno v bývalých hangárech letiště Wanaka, a je samozřejmě zaměřeno především na učinkování novozélandských letců v obou světových válkách. Muzeum vlastní i několik skutečných historických letadel, vesměs schopných letu. Jsou to: Hawker Hurricane, Supermarine Spitfire, Sopwith Camel, dvojplošník SE5A, Polikarpov I-16 a I-153, de Havilland Vampire, de Havilland Tiger Moth, de Havilland Chipmunk.

Z muzea pokračujeme do Queenstownu (http://www.queenstownnz.co.nz/), údajně hlavního města adrenalinu na Novém Zélandu. Poměrně malé město se rozkládá na břehu jezera Wakatipu, a je obklopeno vysokými horami:

Jedná se o turistický „disneyland“ par excellence; návštěvník si zde může dopřát vše, co současný „aktivní“ turismus nabízí. Počínaje kabinkovou lanovkou, tzv. Skyline Gondola (http://www.skyline.co.nz/):

Dále je to třeba bungeejumping (v roce 1988 zde byla tato atrakce představena vůbec poprvé na světě), horse-trekking, tedy organizované jízdy na koních, golf, vyhlídkové lety balonem, helikoptérou nebo letadlem nad polovinou Jižního ostrova.

Ale Queenstown není jen zábavním parkem, zde pár „běžných“ výjevů z městských ulic:

Nespornou zajímavostí celého Nového Zélandu jsou hřbitovy, které nebývají ohrazeny a často jsou přímo součástí městských parků. Takovéto uspořádání určitě pomáhá odtabuizování posledních věcí člověka.

Při cestě zpět do Wanaky se ještě zastavujeme v nedalekém Arrwotownu (http://www.arrowtown.org.nz/), někdejším zlatokopeckém městečku, se zajímavou „čínskou čtvrtí“. Jsou to dochované nuzné domky čínských přistěhovalců z devatenáctého století, kteří se sem vydali hledat zlato.

Ráno 22. února Wanaku opouštíme, a směřujeme do národního parku Mt. Cook, tedy k nejvyšší hoře Nového Zélandu.

Cestou si ještě zajistíme nocleh v městečku Twizel, jež je pozůstatkem budování soustavy přehrad v sedmdesátých letech 20. století; zajímavý je zde také hřbitov „Bed & Breakfast“.

V oblasti Mt. Cook vede několik značených cest, kterými se lze k vrcholu dobře přiblížit, před začátkem túry v Mount Cook Village (http://www.mtcook.org.nz/) je dobré se seznámit s lavinovým nebezpečím; laviny zde padají i koncem léta (únor na jižní polokouli odpovídá našemu srpnu). Pro návštěvníky, kteří chtějí tomuto místu věnovat jen jeden den, je pravděpodobně nejoptimálnější kombinace cest Kea Point Track, odkud je výhled na všechny vrcholy v okolí.

Další z cest, Hooker Valley Track, vede až pod samotný Mt. Cook k jezírku Hooker Glacier terminal lake, které vzniká táním sněhu a ledu z okolních svahů. V údolí je také možno pozorovat zajímavý jev, kdy se o vrcholy zastavuje oblačnost z věčně deštivého západního pobřeží.

Ve středu 23. února se zastavujeme u jezera Tekapo. Toto jezero je obklopeno standardní novozélandskou krajinkou, jeho největší atrakcí je kostelík „The Church of the Good Shepherd“ z roku 1935, jež má místo oltáře široké okno s výhledem na jezero.

Bohužel je ale během své otevírací doby 8:00 – 17:00 denně přeplněn japonskými turisty, a tak se spokojujeme s fotografiemi zvenku, kdy alespoň zachytíme v okně odlesk hor. Další místní zajímavostí je Mt. John, na kterém je postavena hvězdárna; ta je zde umístěna proto, jelikož je zde údajně nejvíce jasných nocí v roce v celé zemi, a noční obloha není navíc rušena osvětlením velkých měst. A i v tomto městě samozřejmě narazíme na připomínku výstavby a provozu vodních elektráren.

A čas zájezdu se začíná nachylovat, ve čtvrtek 24. února Tekapo opouštíme a vydáváme se na poslední etapu cesty po novozélandské pevnině, do města Christchurch. Cestou ještě zvěčním typický doplněk NZ silnic, informační tabuli zobrazující aktuální riziko lesních požárů, a také jednu nezbytnou reklamu na návštěvu místa natáčení Pána prstenů…

Christchurch (http://www.christchurchnz.net/) je největší město Jižního ostrova, a po Aucklandu i druhé největší na Novém Zélandu. Údajně se jedná o „nejangličtější“ město země, někdy se mu také přezdívá „město zahrad“.

Pravděpodobně nejzajímavější historickou památkou města je novogotická katedrála z poloviny 19. století, Anglii zde také připomíná svým názvem například řeka Avon, na které jsou k vidění i gondoly, podobné těm benátským. Christchurch (nebo jak místní zkracují Ch´ch) samotný neleží u moře, k němu je nutno se vydat přes předměstí Opawa do New Brightonu; zde také dáme poslední mořskou koupel. Nutno dodat, že Tichý oceán je o poznání chladnější, než Tasmanovo moře.

V pátek 25. února (na výročí Vítězného února) uskutečníme úplně poslední výlet, a to na nedaleký Banksův poloostrov (Banks Peninsula). Ten je velmi zajímavý, sopečný původ jasně prozrazuje členité pobřeží a množství zátok. Ve městě Akarea je také možno pozorovat francouzské koloniální stopy, v první polovině 19. století se zde usadili francouzští velrybáři. Jejich vliv ale nikdy nepřesáhl hranice oblasti, a tak se Nový Zéland stal anglicky mluvícím státem…

No a v sobotu 26.února již zbývá čas pouze na zabalení zavazadel, nakoupení posledních suvenýrů, vrácení automobilu a odjezd na letiště...

• zpět na obsah článku
• předchozí kapitola
• další kapitola