© Společnost přátel kolejové dopravy,
2004–2026
ISSN 1801-6189
celá tiráž | přispěvatelé
ochrana osobních údajů
redakce@k-report.net
V této rubrice je 53 článků.
Tuto reportáž mohu klidně začít úvodními slovy pohádek ... za mnoha řekami, horami a jedním a půl mořem lze najít Ostrov pokladů. Pro železniční a tramvajové fandy tak lze nazvat Ostrov Man, zemičku o rozloze 572 km2 uprostřed Irského moře. Politicky je to samostatné království s vlastním parlamentem, údajně nejstarším na světě, spojené se svým velkým sousedem jen společným monarchou a několika mezinárodními smlouvami.
Na začátku roku jsme se rozhodli, že pojedeme opět prozkoumat nějaký ten vzdálenější kout Evropy a volba tentokrát padla na Řecko. Letos poprvé jsme na podobnou cestu vyrazili ve třech. Mimo mě a přítelkyně Renaty jel ještě někým obdivovaný a někým nenáviděný „Dromolog“ alias Honza. Cíl cesty se tedy musel shodovat nejen s dopravními zajímavostmi, ale i s pamětihodnostmi či pěknou přírodou, což Renatu zajímá více, ...
Takto by se dal také parafrázovat jeden verš z písně Keine Lust od skupiny Rammstein, který dost přesně vystihuje moje pocity při občasné jízdě dálkovým vlakem. Proto jsem neváhal ani minutu, když se nedávno objevila možnost využít k jednodenní služební cestě do „hlavního města Evropy“ – Bruselu – vlak místo auta, případně letadla. Auto je v tomto ročním období přeci jen trochu nespolehlivé, a letadlo je zase „poněkud“ dražší.
Tak jsem si konečně udělal čas a rozhodl se, že si udělám evidenční akci zaměřenou na mechanická návěstidla a závory u nás a na Slovensku. Vydal jsem se do ostravského ČD centra a koupil si lůžko na trasu Bohumín – Plzeň a na přímý lůžkový vůz České Budějovice – Košice. V pátek 3.3. jsem ve 21.30 přišel na druhé nástupiště bohumínského nádraží a netrpělivě vyhlížel příjezd Excelsioru. Vlak se přesně vřítil do nádraží a já se přesunul k mému lůžku. V čele je lokomotiva 162.005.
Jednou ze stavebně nejnáročnějších tratí světa, a zároveň dílem, které si vyžádalo jeden z nejvyšších počtů obětí mezi svými budovateli, je takzvaná „Železnice smrti“ („Death Railway“) na pomezí Thajska a Barmy v jihovýchodní Asii. Při její stavbě, trvající od června 1942 do října 1943, bylo nasazeno asi 68 000 spojeneckých válečných zajatců (takzvaných Prisoners of War, POW), zejména Britů, Australanů, Novozélanďanů, Kanaďanů, ...
V prosinci předloňského roku jsem zjistil, že budu mít příležitost jet koncem června na služební cestu do Novosibirska. Ihned mi bylo jasné, že tam jet chci, a i výběr dopravního prostředku byl od první chvíle jasný. Sice se většina lidí okolo divila, že mi nebude vadit strávit týden ve vlaku, ale našlo se i pár takových, kteří mi řekli, že by rádi jeli taky. Předchozí zkušenosti s cestováním po Rusku vlakem jsem neměl.
V druhé polovině září roku 1999 jsme ve dvou podnikli netradiční cestu na Apeninský poloostrov a Balkán. Navečer vyjíždíme z Pardubic rychlíkem do Olomouce. Ve vlaku kolega zjistil, že si doma zapomněl lodní lístek Bari – Patras. Později se ukázalo, že to nevadí a že já ho vezu zbytečně. V Olomouci přestupujeme do přeplněného IC do Bohumína. Odtud jedeme do Petrovic u Karviné.